V těchto dnech vzpomínáme na etnografa Jaroslava Štiku, který se od studií systematicky věnoval bádání o valašském salašnickém hospodaření a 1. dubna by oslavil 87. narozeniny.
Při obnovování tradic a obyčejů salašnického hospodaření vycházíme z jeho díla.
Jarní výhon ovcí na salaš
Za konec zimního údobí a za počátek letní pastevní sezóny se mezi chovateli ovcí na Valašsku a v celých Karpatech považoval den svatého Jiří, 24. duben.Vycházeli ze zkušenosti, že právě kolem Jiřího začíná jarní vegetační údobí, vyznačující se intenzívním růstem travního porostu. Valašské přísloví o tom říká: "Kdybys před Juřím trávu ze země kléščámi vytahovál, nevytáhneš, kdybys ju po Juřím kyjaňú do země zatlúkál, nezatlučeš." Do Jiřího se ovce mohly bez omezení popásat po lukách i osení kolem usedlostí bez ohledu na vlastnictví pozemku. "Ešče není po Juřím. Po Juřím ani krok!"
K zahájení salašnické sezóny sice došlo o dva, tři týdny později, s přípravou se začalo skutečně už od Jiřího. Za časů valašských vojvodů, tj. do konce l8. století, se všichni nájemci pastvin ("vrchaři"), hospodáři, kteří dávali svoje ovce na salaš (v soudobých pramenech jsou jmenováni "valaši", později je známe jako "míšaníky") a také bačové a pasáci ("valaši") sešli na jarní "valašské hromadě", kde pod dohledem vojvody se ovce rovnoměrně rozdělily na salaše a byli vybráni zkušení bačové, kteří se zavázali odvést majitelům ovcí určenou dávku kvalitního sýra. Po polovině l9. století se nájemci pastvin stali povětšině samotní bačové. V čase od Jiřího do výhonu na salaš chystali salašnické nářadí, najímali pasáky a také vyšli na hory, aby si prohlédli kolibu a košáry, všechno potřebné opravili a na prvé dny nachystali zásobu dřeva.
Zatímco do poloviny l9. století se rozdělení ovcí na salaše rozhodlo na "valašské hromadě", bača, hospodařící ve vlastní režii, se o dostatečný počet ovcí, který by zajistil rentabilnost sezóny, musel postarat sám.
První cesta bači Blinky z Černé hory u Radhoště vedla do obcí po druhé straně Radhoště, na Frenštátsko. Navštívil všechny "míšaníky", kteří mu v minulém roce svěřili své ovce a kontaktoval i další zájemce. V rozmluvě, která se řídila pravidly lidové etikety, se až po chvíli přešlo na ovce. Bača oznámil, kolik sýra bude v tomto roce "vyvažovat" na jednu ovci a hospodář pak vyslovil svůj souhlas s "letováním" svých ovcí na černohorské salaši. Domluva se utvrdila stiskem ruky a kalíškem kořalky. Tak obešel někdy i patnáct vesnic. Z Dolní Bečvy přešel přes hory do Trojanovic a pokračoval přes Bordovice, Kozlovice a Kunčice do Štramberku a dále přes Myslík až do Palkovic a odtud zpět na Dolní Bečvu. Ke své cestě, při které ušel nejméně padesát kilometrů, si obvykle vybral Velikonoce - na "Velkú noc" vyšel a druhý den navečer byl už zpět. Podobně obešel i "míšaníky" na Rožnovsku.
Termín výhonu na salaš závisel především na dostatku a kvalitě travního porostu. Mezi pastvinami u vsi a vegetací na horských javořinách byl rozdíl až dvou týdnů. Záleželo však též na klimatických podmínkách. Na horských salaších ležel někdy sníh až do poloviny května, jindy zas, obvykle na"ledové muže", uhodil mráz nebo nastaly plískanice a výhon na hory se musel odložit, i když tam narostl dostatečný travní porost. Nejčastěji se výhon, zvaný dříve "redyk", uskutečnil mezi 5. až 20. květnem.
Nejvíce práce a starostí s výhonem měli pastevci z horských salaší radhošťského masivu. Už v předvečer vyšli bača, pasák (valach) a "hoňák" (chlapec ve věku kolem čtrnácti let) do "zahořanských" vsí severně od Radhoště. Druhý den, už časně ráno, začali s přebíráním ovcí od "míšaníků" a to v té nejvzdálenější obci, v Palkovicích. Každý hospodář jim odpočítal svoje ovce, bača si jejich počet zaznamenal a ještě se domluvili na termínu, ve kterém si má přijít na salaš pro svoji dávku sýra. Práce honců byla velmi náročná. Ovce tesknily za jehňaty a neustále se snažily za nimi odběhnout. Až po poledni došlo znavené stádo a jeho doprovod k bačovu obydlí na svahu Černé hory. Sem přišli se svými malými stády i hospodáři z rožnovské strany. Ještě za První republiky se i odtud přihánělo společné stádo z několika vsí, dokonce až z Hošťálkové, vzdálené od Radhoště 25 km. S přibývajícím počtem motorových vozidel, před kterými ovce utíkaly z cesty do polí, byl tento příhon stále obtížnější, až v třicátých letech zanikl.
Ne vždy však stádo vystoupilo na salaš už v prvý den.Nastalo-li náhle nepříznivé počasí, nebo bylo-li stádo i honci už znaveni, přenocovali u obydlí bačova a na salaš vyšli až druhý den ráno. Pokud však bylo tak zle, že by jim hrozilo umrznutí, zůstali u bačova obydlí déle. Pro baču to ovšem znamenalo značnou hospodářskou újmu, neboť ovce zkrmily mnoho sena, v tuto dobu zvlášť cenného. Nedostatek zeleného krmení se projevil i v poklesu jejich dojivosti.
Podle vzpomínek starých bačů byl výhon na salaš ("redyk". "redykání") kdysi velmi slavnostní. Před stádem kráčel valach, dokola obíhal pes a vzadu šel bača a několik "míšaníků".Salašnické nářadí se obvykle naložilo na koně. Při výstupu na hory se musela zachovávat četná pověrečná ustanovení. Cestou se halasně troubilo na dlouhou salašnickou "trúbu", střílelo a pokřikovalo na ovce. Když by přes cestu před stádem přešla žena, pokračovalo se jinou trasou.
Po příchodu na salaš se stádo vyhnalo na první pastvu. Tam muselo být pod stálým dohledem pasáků a "míšaníků", kteří své ovce doprovodili. Ovce ještě stále tesknily za svými jehňaty a nejednou se stalo, že utekly zpět do svých domovů. ( Např. z radhošťské salaše až do Lichnova, tj. l5 km).
Po poledni se za zvláštních obřadů a úkonů zahájila salašnická sezóna. Náplní této slavnostní příležitosti byly jednak obvyklé salašnické úkony, jako jsou dojení a sýraření, byly však vykonávány s větší vážností a byly doprovázeny nejrůznějšími obyčeji, dále potřebné organizační úkony, např. počítání a značkování ovcí, dále pověrečné obyčeje, které měly zajistit zdar celé salašnické sezóny, a konečně i pohoštění všech přítomných. Z ojedinělých starších literárních pramenů a z výpovědi starých bačů se pokusíme sestavit sled těchto aktivit.
Když se ovce z první pastvy přihnaly na salaš, zahnali je na rovinku, do jejíhož středu zarazili mladou jedličku, smrček, buček nebo i jalovec. Celé stádo se kolem stromku třikráte obehnalo ve směru pohybu slunce, a to v pořádku obvyklém i při cestě na pastvu: vpředu šel valach a stádo obíhal ovčácký pes. Kolem dokola stáli "míšaníci" a křikem ovce popoháněli. Po tomto obyčeji se prý vystrašené ovce uklidnily a přestaly tesknit za jehňaty. Šlo vlastně o smíšení ovcí různých majitelů a zvalo se též "míšaní" (odtud i název "míšaníci"). Stádo se ještě pokropilo svěcenou vodou a pastevci a všichni ostatní se pomodlili. Kromě obvyklých "očenášů" a "zdrávasů" pronesl bača krátkou modlitbu za zdraví stáda i pastevců. Teprve potom se stádo zahnalo do košáru, ovce se podojily a mléko se odneslo k prvnímu zpracování do koliby.
Tam měl již bača všechno připraveno k roznícení vatry, k rozžehnutí tzv. "dřeveného" nebo jinak i "živého" ohně. K jeho roznícení se nemělo užít zápalek a dříve ani křesadla. Oheň se roznítil dlouhým a rychlým třením dvou dřev. Takto založená vatra neměla po celých pět měsíců salašnické sezóny vyhasnout. Pak již bača mohl začít se zpracováním prvního sýra. Předtím jej však čekaly ještě dvě práce.
Tou první bylo označení ovcí, aby bylo možno rozeznat jejich majitele. Někteří z nich si je označili sami. Nejčastěji to byly zářezy do horní části ucha, jindy se dírkou v uchu provlékla hedbávná niť nebo žlutý drátek. Vydojené a označkované ovce se pak spočítaly a předaly do péče valachům.Na konci sezóny museli vykázat stejný počet. Počítání se ještě v polovině 20. století na Blinkově radhošťské salaši dělo starodávným tradičním způsobem s uplatněním slovní magie. Ovce se zahnaly do jedné ze dvou částí košáru, k průchodu (ke "strunce") v přehradní stěně se postavil bača, propouštěl jednu ovci po druhé a hlasitě počítal: "Jedno boží, dvoje boží, troje boží, čtvero, patero … deset!" (Na jiné salaši místo desítky bača zavolal"…všecko boží".) Valach si každou desítku značil vruby na hůlce, zbylé jednotlivé kusy malými vruby.
Valaši pak se stádem odešli za odpolední pastvou a bača v kolibě zpracovával první mléko na sýr. Než valaši před večerem přihnali z pastvy, v plátěném šátku už visela hrouda sýra. Podle starého obyčeje se rozdělila mezi všechny osoby, tedy mezi pastevce i "míšaníky". Přitom se hojně popíjela pálenka, zpívalo a žertovalo a vytrubovalo na "trúbu". Zábava se zpěvy a tanci se protáhla až do noci.
Jaroslav Štika
Je jaro. Sníh se sice ještě drží beskydských strání, ale příprava Miyszani łowiec na Kamenitém, které se uskuteční 19. 5. 2018 je v plném proudu.
Návštěvníci se na místo historické salaše dostanou pěšky či na kole. Od autobusové zastávky "Dolní Lomná, Doubrava" je vzdálená jen 2 km. Další možnost je po lesní silnici vedoucí od autobusové zastávky "Dolní Lomná, Matuščina louka" nebo z Košařisk od autobusové zastávky "Košařiska, Vodárna".
Josef Straka, Spolek Koliba
Experimentální poznávací metoda ve společenských vědách je velmi neobvyklá. Etnografie a archeologie jí využívá ověřováním výrobních postupů, rekonstrukcí technických zařízení a archaických konstrukcí, poznáváním metod získávání a kultivování zemědělské půdy z lesní, v muzeích v přírodě i metod v oblasti pěstování zemědělských plodin, sadařství či přípravy tradičních jídel. Často takový výzkum hraničí s ukázkovými programy pro návštěvníky oživujícími expozici muzea. Jen vzácně bylo experimentálně ověřováno chování starší generace vesničanů v určitých situacích, například při zacházení s otevřeným ohněm, anebo ustájením mláďat hospodářských zvířat po narození v jizbě apod. V letošním roce (2013) se uskutečnila rekonstrukce salašnické metody transhumance, pohyb stáda ovcí za pastvinami na velké vzdálenosti, a to v rámci jednoročních sezon i několikaletých přesunů. Experiment nepřipravovali entologové, ale jimi (hlavně Jaroslavem Štikou) poučení sami chovatelé ovcí, především Piotr Kohut z polské beskydské obce Koniaków (jeho stádo cca 400 ovcí vypásá hřbety Slezských Beskyd a jejich produkty mají odbyt v tamním turistickém ruchu) a jeho přítel Józef Michałek z Istebné, angažovaný v turistickém ruchu regionu. Nejprve se seznámili se sezonními cestami ovcí na letní, podzimní a jarní pastviny a místa kocení jehňat v ukrajinské huculské oblasti a v Rumunsku (tam se dozvěděli o několikaletých cestách se stády). Také si tam ověřili místa chovu archaického plemene ovce valašky, která má sice tvrdou vlnu, ale tučné mléko nejvhodnější pro výrobu sýra. Nakonec se rozhodli pro spolupráci s rodinou chovatelů několika tisíc oveček v obci Rotbav kraje Bârsei 18 km Braşova nad údolím horního toku Oltu v pohoří Perşan.
Projekt převedení stáda z jihovýchodního Sedmihradska do Koniakowa využil zájem ochránců přírody o zachování krajiny Karpat. Za tím účelem v r. 2003 ministerstva životního prostředí Polska, Ukrajiny, Rumunska, Srbska, Maďarska, Slovenska a České republiky ustavila Karpatskou konvenci s cílem zastavit zalesňování pohoří a udržovat historické biotopy odlesněných částí salašnickým výpasem ovcí s využitím jejich produktů a krajiny pro rozvoj turistiky a cestovního ruchu i následně tradičních odvětví domácké výroby. Znamenalo to zavedení podobných podmínek, jaké se osvědčily ve Slezských Beskydech, na další místa chovu ovcí v polských Karpatech. Znaky krajiny a jejich vyvážená biologická obnova byly obsahem konferencí v letech 2006 v Kyjevě a 2008 v Bukurešti.
Aktivní přístup Poláků ve spolupráci s Rumuny vedl ke konkrétnímu projektu demonstrujícímu využití tradičního slašnického hospodaření pro udržení znaků krajiny v celých Karpatech s názvem Redyk Karpacki (www:redykkarpacki.pl). Piotr Kohut s Józefem Michałkem dojednali nákup 300 ovcí od uvedené rodiny, povolení přechodu stáda přes pozemky vesnic, veterinářské a celní formality. Významná byla účast několika rumunských pastýřů a jejich psů k ochraně stáda během celé cesty s využitím jejich tradičních zvyklostí. Dále dojednali se správními úřady na mnoha místech konání trhů s produkty místních tradičních výrobků a folklorních slavností v duchu místních tradic včetně setkávání se s představiteli regionální správy za účelem propagace ekologického záměru demonstrativního redikání (pohybu) stáda a posílení vědomí kulturní sounáležitosti obyvatelstva Karpat.
Výchozím bodem mělo být 11. května 2013 podhradí Râşnov (Ryšnov). Termín odpovídal době tradičního odstavení jehňat a zahájení salašnické sezony. Vzhledem k poznání neobyčejné sociální bídy obyvatel rozsáhlé huculské občiny Verchovina v ukrajinském Ivanofrankivském kraji se organizátoři rozhodli koupit dalších 300 ovcí a darovat je tamním obyvatelům. V průběhu příprav, různých seminářů a konferencí na česko-polském pomezí v Beskydech bylo r. 2012 dohodnuto, že redyk bude z původního cíle v Koniakowě pokračovat do Košařisk u Jablunkova a tamní chovatelé ovcí (v rámci kulturního sdružení Koliba) ho převedou do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R., kde se 14.9.2013 uskuteční obřad dělení stáda při návratu z letních pastvin věnovaný vzpomínce na dílo bývalého ředitele tohoto muzea, etnografa a výzkumníka karpatského salašnictví Jaroslava Štiky. Tento termín rovněž odpovídá tradičnímu ukončení salašnické sezony. V Koniakowě, Košařiskách i v Rožnově se mělo stádo rozprodat, aby se posílily vlastnosti ovce valašky v domácích chovech. Konec projektu narušily veterinářské celní obstrukce na polsko-české hranici, takže další program bylo možné realizovat s menším stádem 93 ovcí valašek Michala Milerského z Nýdku.
Realizace projektu začalo slavnostním zahájením v Bukurešti za účasti velvyslanců jednotlivých karpatských států a následně odbornou konferencí rumunských a polských etnografů. Publicistika na všech místech zajistila přijímaní redyku za účasti představitelů správy včetně církevních obřadů v kostelích, kaplích i ve volné přírodě a místním publikem s účastí lidových muzik za zpěvů publika. Podílela se na tom i některá muzea v přírodě jako například v místech v Sighetul Marmaţiei, Szczawnici a Zubrzyca Górné, mnoho obcí a občanských sdružení. Těsně před zahájením akce došlo k revizi trasy, protože nebylo možné dohodnout se na výjimce z podmínek slovenských veterinářů. Proto původní trasa průlomem Popradu kolem Staré Ľubovne k Červenému kláštoru a Czorsztynu byla přeložena na polskou stranu hranice a vedla přes Szczawnicu do Ochotnice a k Zakopanému. Závěr trasy Redyku však vedl po česko-slovenské hranici Beskyd a slovenské osady Korně a Kelčova také zorganizovaly svoje doprovodné programy. Druhou překážkou projektu se staly ukrajinské veterinární předpisy, podle kterých bylo možné do země ovce přivést, ale nesměly překročit hranice z Ukrajiny do jiného státu. Organizátorům se nepodařilo dosáhnout výjimky a zajistit průchod Zakarpatím. Proto se základní 300členné stádo muselo převážet kamiony ze severozápadního Rumunska přes Maďarsko a Slovensko do Ustrzyků Górných v Bieszczadech.
Původně projekt vzbuzoval obavy u neodborníků, zda bude možné s ovcemi projít tak dlouhou trasu (kolem 1200 km). Ale zkušení chovatelé z Koniakowa věděli, že ovce při pastevním pohybu ujde denně kolem 10-15 km a pokud je vzdálenost pochodu delší než 20 km, další den ovečky musí odpočívat. S touto zkušeností byla trasa vytyčena a i na celkovou vzdálenost experiment ověřil správnost délky etap a celkového režimu. V průběhu cesty se ovce nedojily, protože nebylo možné stavět ani provizorní košáry a pro původní stádo nebyl ani dostatek pastevců pro vydojení všech oveček 2krát až 3krát denně a mléko zpracovávat. Experiment ukázal, že pohyb se stády na velké vzdálenosti byl v minulosti reálný i v Beskydech. V jednom případě je doloženo, že se stády ovcí pastýři putovali z Pobeskydí až do nížin nad soutokem Moravy a Dyje. Josef Macůrek uvedl doklady o zajetí kozlovických ovcí až v 150 km vzdáleném městě Holíč.
Organizátoři sice přesně vytyčili cestu podle podrobných map, ale hned na počátku realizace se rozhodli řídit se názorem místních salašníků, kteří znali nejlépe terén, aby vybrali nejbezpečnější přechody řek, potoků a podmáčených míst či využívání tradičních přechodů pohoří průsmyky. Jen v jediném případě je domácí obyvatelé upozornili, aby nocovali uprostřed otevřené pastviny dále od lesa, protože den před jejich příchodem k vesnici tam vlci roztrhali pasoucího se koně. Jedny z největších slavností na trase se udály ve městě Sighişoara, v muzeu v přírodě v Sighetu Marmaţiei v Rachivě, Verchovině, v Ochotnici (jediná podtatranská vesnice v Gorcích založená na valašském právu), Zakopaném, Jablonce (konference), v muzeu v přírodě Zubrzyci Górnej, v Rajczi, Košařiskách, na Pustevnách (konference) a ve Valašském muzeu v přírodě. Cesta nevedla horskými hřebeny, v Sedmihradsku trasu limitovaly přechody řek a frekventovaných komunikací a místní znalci terénu je převáděli rozsáhlými neobhospodařovanými pastvinami Sedmihradska a jen v Zakarpatí využili některých polonin. Piotr Kohut v závěru cesty prohlásil, že neví kudy celá cesta Rumunskem vedla. Ale bylo to přibližně od Sighişoary kolem Târgu Mureş na severozápad a sever pod město Gherla, kolem Dej a údolím Someşe a záloadně od Baia Mare k Sighetu na most přea Tisu a k Rachivu, kde je vítaly zástupy obyvatel v huculských krojích. Největší problémy v realizaci záměrů nastaly, když dalších 300 ovcí zakoupených v Rumunsku chtěli darovat obyvatelům Verchoviny. Přešli tam dolinou Belé Tisy a průsmykem Dzembronja přes Berestečko a Yľci. Vítalo ještě více Huculů v krojích, ale zasáhli krajští úředníci a ovce zabavili. Redyk prošel také několik národních parků a vzbudil zájem ochránců přírody.
Experiment po třech generacích poprvé prokázal, že v Karpatech jsou stále možné tak dlouhé cesty se stádem ovcí pasoucích se při pohybu na pastvinách (doposud v Rumunsku nepřesahují 100-150 km), že je stále v povědomí chovatelů ovcí znalost o pastvinách na rozsáhlém území a podvědomý smysl pro zajištění pastevního klidu. V Rumunsku stádo doprovázely koně nesoucí potřebné nářadí a oděvy, pastýři spávali u stáda na zemi v kožiších. Zajímavá byla zkušenost pana Milerského, který chová ovce jako většina malorolníků na Jablunkovsku v ohradnících. Jakmile se začaly pohybovat ve stádu, změnila se jeho struktura tím, že se vyčlenilo několik dominantních ovcí do vedení a ostatní je následovaly. Obavy z rozptýlení stáda ve volné krajině se tím neuskutečnily. Otázky klidu a nervozitě ovcí souvisejí s mnohými magickými praktikami bačů za účelem větší dojivosti tučnějšího mléka, s jakými se setkal snad každý, kdo se o život na salaši zajímal. Domnívám se, že tematika salašnictví v etnografii ještě nebyla zcela vyčerpaná a experiment Redyk Karpacki dává příležitost k dalším výzkumům a mezinárodním výměnám vědeckých informací.
Jiří Langer