Salašnictví se v oblasti Slezských Beskyd začalo rozvíjet již před pěti sty lety s příchodem obyvatelstva východních a jižních Karpat. Během 18. století však začala Těšínská komora zalesňovat rozsáhlé pastviny, a to zapříčinilo úbytek salaší na celém Jablunkovsku. Přesto se tento způsob obživy silně a trvale promítl do lidových tradic této oblasti. Bačování a především jeho klasický způsob se přes veškeré problémy a nesnáze ze života Goralů prozatím nevytratilo. Na obou stranách česko-polské hranice dokonce roste počet lidí, kteří si dnes ovce pořizují. Kromě těchto „novodobých ovčáků“ ale ještě stále žijí ti „skalní“, kteří navazují na tradice sahající mnohdy až do 16. století. Jsou hrdí, spojení s tamější přírodou, svých tradic si váží a nedají na ně dopustit…

Tradice salašnictví ve Slezských Beskydech přetrvává i na počátku třetího tisíciletí. Režisérka I. T. Grosskopfová natočila o nás pořad Pásli ovce...   http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/

Experiment Redyk

Experimentální poznávací metoda ve společenských vědách je velmi neobvyklá. Etnografie a archeologie jí využívá ověřováním výrobních postupů, rekonstrukcí technických zařízení a archaických konstrukcí, poznáváním metod získávání a kultivování zemědělské půdy z lesní, v muzeích v přírodě i metod v oblasti pěstování zemědělských plodin, sadařství či přípravy tradičních jídel. Často takový výzkum hraničí s ukázkovými programy pro návštěvníky oživujícími expozici muzea. Jen vzácně bylo experimentálně ověřováno chování starší generace vesničanů v určitých situacích, například při zacházení s otevřeným ohněm, anebo ustájením mláďat hospodářských zvířat po narození v jizbě apod. V letošním roce (2013) se uskutečnila rekonstrukce salašnické metody transhumance, pohyb stáda ovcí za pastvinami na velké vzdálenosti, a to v rámci jednoročních sezon i několikaletých přesunů. Experiment nepřipravovali entologové, ale jimi (hlavně Jaroslavem Štikou) poučení sami chovatelé ovcí, především Piotr Kohut z polské beskydské obce Koniaków (jeho stádo cca 400 ovcí vypásá hřbety Slezských Beskyd a jejich produkty mají odbyt v tamním turistickém ruchu) a jeho přítel Józef Michałek z Istebné, angažovaný v turistickém ruchu regionu. Nejprve se seznámili se sezonními cestami ovcí na letní, podzimní a jarní pastviny a místa kocení jehňat v ukrajinské huculské oblasti a v Rumunsku (tam se dozvěděli o několikaletých cestách se stády). Také si tam ověřili místa chovu archaického plemene ovce valašky, která má sice tvrdou vlnu, ale tučné mléko nejvhodnější pro výrobu sýra. Nakonec se rozhodli pro spolupráci s rodinou chovatelů několika tisíc oveček v obci Rotbav kraje Bârsei 18 km Braşova nad údolím horního toku Oltu v pohoří Perşan.

Projekt převedení stáda z jihovýchodního Sedmihradska do Koniakowa využil zájem ochránců přírody o zachování krajiny Karpat. Za tím účelem v r. 2003 ministerstva životního prostředí Polska, Ukrajiny, Rumunska, Srbska, Maďarska, Slovenska a České republiky ustavila Karpatskou konvenci s cílem zastavit zalesňování pohoří a udržovat historické biotopy odlesněných částí salašnickým výpasem ovcí s využitím jejich produktů a krajiny pro rozvoj turistiky a cestovního ruchu i následně tradičních odvětví domácké výroby. Znamenalo to zavedení podobných podmínek, jaké se osvědčily ve Slezských Beskydech, na další místa chovu ovcí v polských Karpatech. Znaky krajiny a jejich vyvážená biologická obnova byly obsahem konferencí v letech 2006 v Kyjevě a 2008 v Bukurešti.

Aktivní přístup Poláků ve spolupráci s Rumuny vedl ke konkrétnímu projektu demonstrujícímu využití tradičního slašnického hospodaření pro udržení znaků krajiny v celých Karpatech s názvem Redyk Karpacki (www:redykkarpacki.pl). Piotr Kohut s Józefem Michałkem dojednali nákup 300 ovcí od uvedené rodiny, povolení přechodu stáda přes pozemky vesnic, veterinářské a celní formality. Významná byla účast několika rumunských pastýřů a jejich psů k ochraně stáda během celé cesty s využitím jejich tradičních zvyklostí. Dále dojednali se správními úřady na mnoha místech konání trhů s produkty místních tradičních výrobků a folklorních slavností v duchu místních tradic včetně setkávání se s představiteli regionální správy za účelem propagace ekologického záměru demonstrativního redikání (pohybu) stáda a posílení vědomí kulturní sounáležitosti obyvatelstva Karpat.

Výchozím bodem mělo být 11. května 2013 podhradí Râşnov (Ryšnov). Termín odpovídal době tradičního odstavení jehňat a zahájení salašnické sezony. Vzhledem k poznání neobyčejné sociální bídy obyvatel rozsáhlé huculské občiny Verchovina v ukrajinském Ivanofrankivském kraji se organizátoři rozhodli koupit dalších 300 ovcí a darovat je tamním obyvatelům. V průběhu příprav, různých seminářů a konferencí na česko-polském pomezí v Beskydech bylo r. 2012 dohodnuto, že redyk bude z původního cíle v Koniakowě pokračovat do Košařisk u Jablunkova a tamní chovatelé ovcí (v rámci kulturního sdružení Koliba) ho převedou do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R., kde se 14.9.2013 uskuteční obřad dělení stáda při návratu z letních pastvin věnovaný vzpomínce na dílo bývalého ředitele tohoto muzea, etnografa a výzkumníka karpatského salašnictví Jaroslava Štiky. Tento termín rovněž odpovídá tradičnímu ukončení salašnické sezony. V Koniakowě, Košařiskách i v Rožnově se mělo stádo rozprodat, aby se posílily vlastnosti ovce valašky v domácích chovech. Konec projektu narušily veterinářské celní obstrukce na polsko-české hranici, takže další program bylo možné realizovat s menším stádem 93 ovcí valašek Michala Milerského z Nýdku.

Realizace projektu začalo slavnostním zahájením v Bukurešti za účasti velvyslanců jednotlivých karpatských států a následně odbornou konferencí rumunských a polských etnografů. Publicistika na všech místech zajistila přijímaní redyku za účasti představitelů správy včetně církevních obřadů v kostelích, kaplích i ve volné přírodě a místním publikem s účastí lidových muzik za zpěvů publika. Podílela se na tom i některá muzea v přírodě jako například v místech v Sighetul Marmaţiei, Szczawnici a Zubrzyca Górné, mnoho obcí a občanských sdružení. Těsně před zahájením akce došlo k revizi trasy, protože nebylo možné dohodnout se na výjimce z podmínek slovenských veterinářů. Proto původní trasa průlomem Popradu kolem Staré Ľubovne k Červenému kláštoru a Czorsztynu byla přeložena na polskou stranu hranice a vedla přes Szczawnicu do Ochotnice a k Zakopanému. Závěr trasy Redyku však vedl po česko-slovenské hranici Beskyd a slovenské osady Korně a Kelčova také zorganizovaly svoje doprovodné programy. Druhou překážkou projektu se staly ukrajinské veterinární předpisy, podle kterých bylo možné do země ovce přivést, ale nesměly překročit hranice z Ukrajiny do jiného státu. Organizátorům se nepodařilo dosáhnout výjimky a zajistit průchod Zakarpatím. Proto se základní 300členné stádo muselo převážet kamiony ze severozápadního Rumunska přes Maďarsko a Slovensko do Ustrzyků Górných v Bieszczadech.

Původně projekt vzbuzoval obavy u neodborníků, zda bude možné s ovcemi projít tak dlouhou trasu (kolem 1200 km). Ale zkušení chovatelé z Koniakowa věděli, že ovce při pastevním pohybu ujde denně kolem 10-15 km a pokud je vzdálenost pochodu delší než 20 km, další den ovečky musí odpočívat. S touto zkušeností byla trasa vytyčena a i na celkovou vzdálenost experiment ověřil správnost délky etap a celkového režimu. V průběhu cesty se ovce nedojily, protože nebylo možné stavět ani provizorní košáry a pro původní stádo nebyl ani dostatek pastevců pro vydojení všech oveček 2krát až 3krát denně a mléko zpracovávat. Experiment ukázal, že pohyb se stády na velké vzdálenosti byl v minulosti reálný i v Beskydech. V jednom případě je doloženo, že se stády ovcí pastýři putovali z Pobeskydí až do nížin nad soutokem Moravy a Dyje. Josef Macůrek uvedl doklady o zajetí kozlovických ovcí až v 150 km vzdáleném městě Holíč.

Organizátoři sice přesně vytyčili cestu podle podrobných map, ale hned na počátku realizace se rozhodli řídit se názorem místních salašníků, kteří znali nejlépe terén, aby vybrali nejbezpečnější přechody řek, potoků a podmáčených míst či využívání tradičních přechodů pohoří průsmyky. Jen v jediném případě je domácí obyvatelé upozornili, aby nocovali uprostřed otevřené pastviny dále od lesa, protože den před jejich příchodem k vesnici tam vlci roztrhali pasoucího se koně. Jedny z největších slavností na trase se udály ve městě Sighişoara, v muzeu v přírodě v Sighetu Marmaţiei v Rachivě, Verchovině, v Ochotnici (jediná podtatranská vesnice v Gorcích založená na valašském právu), Zakopaném, Jablonce (konference), v muzeu v přírodě Zubrzyci Górnej, v Rajczi, Košařiskách, na Pustevnách (konference) a ve Valašském muzeu v přírodě. Cesta nevedla horskými hřebeny, v Sedmihradsku trasu limitovaly přechody řek a frekventovaných komunikací a místní znalci terénu je převáděli rozsáhlými neobhospodařovanými pastvinami Sedmihradska a jen v Zakarpatí využili některých polonin. Piotr Kohut v závěru cesty prohlásil, že neví kudy celá cesta Rumunskem vedla. Ale bylo to přibližně od Sighişoary kolem Târgu Mureş na severozápad a sever pod město Gherla, kolem Dej a údolím Someşe a záloadně od Baia Mare k Sighetu na most přea Tisu a k Rachivu, kde je vítaly zástupy obyvatel v huculských krojích. Největší problémy v realizaci záměrů nastaly, když dalších 300 ovcí zakoupených v Rumunsku chtěli darovat obyvatelům Verchoviny. Přešli tam dolinou Belé Tisy a průsmykem Dzembronja přes Berestečko a Yľci. Vítalo ještě více Huculů v krojích, ale zasáhli krajští úředníci a ovce zabavili. Redyk prošel také několik národních parků a vzbudil zájem ochránců přírody.

Experiment po třech generacích poprvé prokázal, že v Karpatech jsou stále možné tak dlouhé cesty se stádem ovcí pasoucích se při pohybu na pastvinách (doposud v Rumunsku nepřesahují 100-150 km), že je stále v povědomí chovatelů ovcí znalost o pastvinách na rozsáhlém území a podvědomý smysl pro zajištění pastevního klidu. V Rumunsku stádo doprovázely koně nesoucí potřebné nářadí a oděvy, pastýři spávali u stáda na zemi v kožiších. Zajímavá byla zkušenost pana Milerského, který chová ovce jako většina malorolníků na Jablunkovsku v ohradnících. Jakmile se začaly pohybovat ve stádu, změnila se jeho struktura tím, že se vyčlenilo několik dominantních ovcí do vedení a ostatní je následovaly. Obavy z rozptýlení stáda ve volné krajině se tím neuskutečnily. Otázky klidu a nervozitě ovcí souvisejí s mnohými magickými praktikami bačů za účelem větší dojivosti tučnějšího mléka, s jakými se setkal snad každý, kdo se o život na salaši zajímal. Domnívám se, že tematika salašnictví v etnografii ještě nebyla zcela vyčerpaná a experiment Redyk Karpacki dává příležitost k dalším výzkumům a mezinárodním výměnám vědeckých informací.

Jiří Langer