Categories: Aktuality
      Date: bře 30, 2018
     Title: Jarní výhon ovcí

V těchto dnech vzpomínáme na etnografa Jaroslava Štiku, který se od studií systematicky věnoval bádání o valašském salašnickém hospodaření a 1. dubna by oslavil 87. narozeniny.

Při obnovování tradic a obyčejů salašnického hospodaření vycházíme z jeho díla.

Jarní výhon ovcí na salaš

Za konec zimního údobí a za počátek letní pastevní sezóny se mezi chovateli ovcí na Valašsku a v celých Karpatech považoval den svatého Jiří, 24. duben.Vycházeli ze zkušenosti, že právě kolem Jiřího začíná jarní vegetační údobí, vyznačující se intenzívním růstem travního porostu. Valašské přísloví o tom říká: "Kdybys před Juřím trávu ze země kléščámi vytahovál, nevytáhneš, kdybys ju po Juřím kyjaňú do země zatlúkál, nezatlučeš."  Do Jiřího se ovce mohly bez omezení popásat po lukách i osení kolem usedlostí bez ohledu na vlastnictví pozemku. "Ešče není po Juřím. Po Juřím ani krok!"

K zahájení salašnické sezóny sice došlo o dva, tři týdny později,  s přípravou se začalo skutečně už od Jiřího. Za časů valašských vojvodů, tj. do konce l8. století, se všichni nájemci pastvin ("vrchaři"), hospodáři, kteří dávali svoje ovce na salaš (v soudobých pramenech jsou jmenováni "valaši", později je známe jako "míšaníky") a také bačové a pasáci ("valaši") sešli na jarní "valašské hromadě", kde pod dohledem vojvody se ovce rovnoměrně rozdělily na salaše a byli vybráni zkušení bačové, kteří se zavázali odvést majitelům ovcí určenou dávku kvalitního sýra. Po polovině l9. století se nájemci pastvin stali povětšině samotní bačové.      V čase od Jiřího do výhonu na salaš chystali salašnické nářadí, najímali pasáky a také vyšli na hory, aby si prohlédli kolibu a košáry, všechno potřebné opravili a na prvé dny nachystali zásobu dřeva.

Zatímco do poloviny l9. století se rozdělení ovcí na salaše rozhodlo na "valašské hromadě", bača, hospodařící ve vlastní režii, se o dostatečný počet ovcí, který by zajistil rentabilnost sezóny, musel postarat sám.

První cesta bači Blinky z Černé hory u Radhoště vedla do obcí po druhé straně Radhoště, na Frenštátsko. Navštívil všechny "míšaníky", kteří mu v minulém roce svěřili své ovce a kontaktoval i další zájemce. V rozmluvě, která se řídila pravidly lidové etikety, se až po chvíli přešlo na ovce. Bača oznámil, kolik sýra bude v tomto roce "vyvažovat" na jednu ovci a hospodář pak vyslovil svůj souhlas s "letováním" svých ovcí na černohorské salaši. Domluva se utvrdila stiskem ruky a kalíškem kořalky. Tak obešel někdy i patnáct vesnic.      Z Dolní Bečvy přešel přes hory do Trojanovic a pokračoval přes Bordovice, Kozlovice           a Kunčice do Štramberku a dále přes Myslík až do Palkovic a odtud zpět na Dolní Bečvu. Ke své cestě, při které ušel nejméně padesát kilometrů, si obvykle vybral Velikonoce - na "Velkú noc" vyšel a druhý den navečer byl už zpět. Podobně obešel i "míšaníky" na Rožnovsku.

Termín výhonu na salaš závisel především na dostatku a kvalitě travního porostu. Mezi pastvinami u vsi a vegetací na horských javořinách byl rozdíl až dvou týdnů. Záleželo však též na klimatických podmínkách. Na horských salaších ležel někdy sníh až do poloviny května, jindy zas, obvykle na"ledové muže", uhodil mráz nebo nastaly plískanice a výhon na hory se musel odložit, i když tam narostl dostatečný travní porost. Nejčastěji se výhon, zvaný dříve "redyk", uskutečnil mezi 5. až 20. květnem.

Nejvíce práce a starostí s výhonem měli pastevci z horských salaší radhošťského masivu. Už v předvečer vyšli bača, pasák (valach) a "hoňák" (chlapec ve věku kolem čtrnácti let) do "zahořanských" vsí severně od Radhoště. Druhý den, už časně ráno, začali s přebíráním ovcí od "míšaníků" a to v té nejvzdálenější obci, v Palkovicích. Každý hospodář jim odpočítal svoje ovce, bača si jejich počet zaznamenal a ještě se domluvili na termínu, ve kterém si má přijít na salaš pro svoji dávku sýra. Práce honců byla velmi náročná. Ovce tesknily za jehňaty a neustále se snažily za nimi odběhnout. Až po poledni došlo znavené stádo a jeho doprovod k bačovu obydlí na svahu Černé hory. Sem přišli se svými malými stády i hospodáři z rožnovské strany. Ještě za První republiky se i odtud přihánělo společné stádo z několika vsí, dokonce až z Hošťálkové, vzdálené od Radhoště 25 km. S přibývajícím počtem motorových vozidel, před kterými ovce utíkaly z cesty do polí, byl tento příhon stále obtížnější, až v třicátých letech zanikl.

Ne vždy však stádo vystoupilo na salaš už v prvý den.Nastalo-li náhle nepříznivé počasí, nebo bylo-li stádo i honci už znaveni, přenocovali u obydlí bačova a na salaš vyšli až druhý den ráno. Pokud však bylo tak zle, že by jim hrozilo umrznutí, zůstali u bačova obydlí déle. Pro baču to ovšem znamenalo značnou hospodářskou újmu, neboť ovce zkrmily mnoho sena, v tuto dobu zvlášť cenného. Nedostatek zeleného krmení se projevil i v poklesu jejich dojivosti.

Podle vzpomínek starých bačů byl výhon na salaš  ("redyk". "redykání") kdysi velmi slavnostní. Před stádem kráčel valach, dokola obíhal pes a vzadu šel bača a několik "míšaníků".Salašnické nářadí se obvykle naložilo na koně. Při výstupu na hory se musela zachovávat četná pověrečná ustanovení. Cestou se halasně troubilo na dlouhou salašnickou "trúbu", střílelo a pokřikovalo na ovce. Když by přes cestu před stádem přešla žena, pokračovalo se jinou trasou.

Po příchodu na salaš se stádo vyhnalo na první pastvu. Tam muselo být pod stálým dohledem pasáků a "míšaníků", kteří své ovce doprovodili. Ovce ještě stále tesknily za svými jehňaty a nejednou se stalo, že utekly zpět do svých domovů. ( Např. z radhošťské salaše až do Lichnova, tj. l5 km).

Po poledni se za zvláštních obřadů a úkonů zahájila salašnická sezóna. Náplní této slavnostní příležitosti byly jednak obvyklé salašnické úkony, jako jsou dojení a sýraření, byly však vykonávány s větší vážností a byly doprovázeny nejrůznějšími obyčeji, dále potřebné organizační úkony, např. počítání a značkování ovcí, dále pověrečné obyčeje, které měly zajistit zdar celé salašnické sezóny, a konečně i pohoštění všech přítomných. Z ojedinělých starších literárních pramenů a z výpovědi starých bačů se pokusíme sestavit sled těchto aktivit.

Když se ovce z první pastvy přihnaly na salaš, zahnali je na rovinku, do jejíhož středu zarazili mladou jedličku, smrček, buček nebo i jalovec. Celé stádo se kolem stromku třikráte obehnalo ve směru pohybu slunce, a to v pořádku obvyklém i při cestě na pastvu: vpředu šel valach a stádo obíhal ovčácký pes. Kolem dokola stáli "míšaníci" a křikem ovce popoháněli. Po tomto obyčeji se prý vystrašené ovce uklidnily a přestaly tesknit za jehňaty. Šlo vlastně o smíšení ovcí různých majitelů a zvalo se též "míšaní" (odtud i název "míšaníci"). Stádo se ještě pokropilo svěcenou vodou a pastevci a všichni ostatní se pomodlili. Kromě obvyklých "očenášů" a "zdrávasů" pronesl bača krátkou modlitbu za zdraví stáda i pastevců. Teprve potom se stádo zahnalo do košáru, ovce se podojily a mléko se odneslo k prvnímu zpracování do koliby.

Tam měl již bača všechno připraveno k roznícení vatry, k rozžehnutí tzv. "dřeveného" nebo jinak i "živého" ohně. K jeho roznícení se nemělo užít zápalek a dříve ani křesadla. Oheň se roznítil dlouhým a rychlým třením dvou dřev. Takto založená vatra neměla po celých pět měsíců salašnické sezóny vyhasnout. Pak již bača mohl začít se zpracováním prvního sýra. Předtím jej však čekaly ještě dvě práce.

Tou první bylo označení ovcí, aby bylo možno rozeznat jejich majitele. Někteří z nich si je označili sami. Nejčastěji to byly zářezy do horní části ucha, jindy se dírkou v uchu provlékla hedbávná niť nebo žlutý drátek. Vydojené a označkované ovce se pak spočítaly a předaly do péče valachům.Na konci sezóny museli vykázat stejný počet. Počítání se ještě v polovině 20. století na Blinkově radhošťské salaši dělo starodávným tradičním způsobem s uplatněním slovní magie. Ovce se zahnaly do jedné ze dvou částí košáru, k průchodu (ke "strunce") v přehradní stěně se postavil bača, propouštěl jednu ovci po druhé a hlasitě počítal: "Jedno boží, dvoje boží, troje boží, čtvero, patero … deset!" (Na jiné salaši místo desítky bača zavolal"…všecko boží".) Valach si každou desítku značil vruby na hůlce, zbylé jednotlivé kusy malými vruby.

Valaši pak se stádem odešli za odpolední pastvou a bača v kolibě zpracovával první mléko na sýr. Než valaši před večerem přihnali z pastvy, v plátěném šátku už visela hrouda sýra. Podle starého obyčeje se rozdělila mezi všechny osoby, tedy mezi pastevce i "míšaníky". Přitom se hojně popíjela pálenka, zpívalo a žertovalo a vytrubovalo na "trúbu". Zábava se zpěvy a tanci se protáhla až do noci.

Jaroslav Štika

Je jaro. Sníh se sice ještě drží beskydských strání, ale příprava Miyszani łowiec na Kamenitém, které se uskuteční 19. 5. 2018 je v plném proudu.

Návštěvníci se na místo historické salaše dostanou pěšky či na kole. Od autobusové zastávky "Dolní Lomná, Doubrava" je vzdálená jen 2 km. Další možnost je po lesní silnici vedoucí od autobusové zastávky "Dolní Lomná, Matuščina louka" nebo z Košařisk od autobusové zastávky "Košařiska, Vodárna".

Josef Straka, Spolek Koliba